Mít zvířata jen rád nestačí, říká veterinářka Kateřina Skalová

Žena jako veterinář? Dřív podivná výjimka, dnes sen mnoha holčiček. I letošní první ročník Veterinární univerzity v Brně tvoří z 80 % mladé ženy. Stačí ale mít doma čivavu a milovat koníky?

Foto: Shutterstock

O tom, jak vypadá takový splněný sen v reálu, jsem si povídala s doktorkou Kateřinou Skalovou. Po svých zkušenostech doma v Písku i v zahraničí je přesvědčená, že největším problémem zvěrolékařství jsou – lidé...

Říká se "jaký pán, takový pes". Při pohledu na vás a vašeho Pardyho by tomu člověk i věřil. To je však jen vnější podoba. Co ta vnitřní?

Já myslím, že podoba s mým psem je čistě náhodná a hlavně trochu i dílo mého kadeřníka, který mě postupem času vyladil do podobného barevného odstínu. Mého psa jsem adoptovala jako štěně, které paní chovatelka požadovala utratit. Měl zlomenou nohu a nebyl z hlediska prodeje dál zajímavý. Takto to my ale na klinice nepraktikujeme. Takže většina z nás již má doma pár adoptovaných mazlíčků. Naštěstí dnes s pomocí Facebooku umístíme téměř každé zvíře, které hledá nový domov.

A kdyby to nebyla náhoda?

To jsem trochu odbočila. Kdybych si vybírala štěně cíleně, volila bych molosoidní plemeno a tam bych se svému psu podobala nerada. Ale obecně to opravdu platí, občas nás to až zarazí a pobaví, jak jsou si pán se psem podobní. Řekla bych, že u vnitřní podoby to platí ještě více. Obecně hysterická majitelka yorkshirského teriéra bude mít stejně nevyrovnaného pejska. Papoušek bude brát antidepresiva stejně jako jeho majitel. Takže již na základě komunikace s majitelem můžete očekávat, jak se bude chovat jeho pes.

Jste (spolu)majitelkou veterinární kliniky. Jak v reálu vypadá splněný sen o práci se zvířaty?

Opravdu jsem odmala toužila být zvěrolékařkou a hltala filmy s tematikou africké safari – to byl můj sen – prozatím nesplněný, ale realita je opravdu jiná. Jedná se primárně o práci a komunikaci s lidmi (majiteli), což je někdy práce náročná a náležela by spíše do rukou psychologa než zvěrolékaře. Kdyby se jednalo pouze o práci se zvířaty, vše by bylo výrazně jednodušší. S těmi se domluvíme vždy.

Češi jsou pověstní tím, kolik domácích mazlíčků chovají. Myslíte, že je jich opravdu až moc, jak se někdy ozývá?

MVDr. Kateřina Skalová

MVDr. Kateřina Skalová

Absolventka Fakulty veterinárního lékařství na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně z roku 2006. Do roku 2008 získávala zkušenosti v oboru medicíny malých a exotických zvířat na pracovištích v Písku, Praze, na Kypru a na stážích v Paříži. Od této doby pracuje na veterinární klinice v Písku. V listopadu 2009 se účastnila jako dobrovolný veterinární lékař kastračního programu na ostrově Grenada. V roce 2014 pomáhala jako dobrovolný chirurg v Peru. Momentálně plánuje další dobrovolnický výlet, který je ve fázi příprav.
Ve svém volném čase ráda cestuje, sportuje a věnuje se svým čtyřnohým členům rodiny.

Statistiky opravdu říkají, že počet chovaných mazlíčků na člověka u nás je vysoký. V zahraničí je veterinární péče výrazně dražší než v České republice a lidé opravdu přemýšlí, zda si mohou psa nebo kočku dovolit. U nás takhle lidé nepřemýšlí. A bohužel realita je taková, že čím sociálně slabší rodina, tím větší pes nebo větší počet mazlíčků. Řešit zdravotní problémy u těchto pacientů je pro nás poté často frustrující.

Opravdu je mají tak rádi? Umí se k nim správně chovat? Máte zahraniční zkušenosti, tak to umíte určitě posoudit.

Jak v ČR, tak v zahraničí jsou lidé, kteří mají zvířata rádi, a také lidé, kteří si soužití se zvířetem nedokážou představit. Neřekla bych, že se někde ke zvířatům chovají lépe nebo hůře. Určitě dokážou v zahraničí rychleji a efektivněji jednat, pokud se zvířeti děje nějaké příkoří. 

Praxi máme na malém městě a setkáváme se často s dvěma extrémy. Na jedné straně s Ferdou, který žije celý život na řetězu u boudy a je rád, když mu před boudu přistane večer miska s jídlem, a na straně druhé s pejskem, který má kromě oblečku známé oděvní značky i nalakované drápky, šperk na krku, chodí pravidelně na masáže a na úpravu srsti. Psi často nahrazují partnera nebo nesplněný sen vlastních dětí. Osobně mi ani první, ani druhý zmíněný přístup k domácímu mazlíčkovi není vlastní. Zvíře, ať už pes, kočka, fretka, má být kámoš, parťák, člen rodiny. Má mít ale také jasné místo v hierarchii rodiny a není třeba ho polidšťovat. A musíme si uvědomit, že je naší povinností se o něj postarat i ve chvílích, kdy mu zdraví neslouží.

V oboru pracujete 10 let, jak se za tu dobu proměnil? 

Určitě máme řadu nových diagnostických možností a přístrojů. Je třeba se stále vzdělávat. Velmi rychle se např. rozvíjí onkologie. Pacientů s rakovinou bohužel přibývá. Řešíme je dnes a denně. A také téměř denně provádíme chemoterapie, které jsme dříve téměř nedělali. Řešíme čím dál složitější chirurgické zákroky. Mění se i přístup např. k drobným pacientům – křečkům, morčatům. Lidé jsou ochotní řešit jejich zdravotní problémy a neslýchám již tak často, že křeček stál 40 Kč a že raději koupí nového. Stále je to živý tvor, a ne hračka, kterou můžu jen tak vyměnit.

Působila jste jako veterinářka i v exotických zemích. Jak k tomu došlo a co vám to dalo?

Působila jsem a doufám, že nadále budu mít možnost působit v zahraničí jako dobrovolný veterinární lékař. Tato práce mě absolutně naplňuje. Spojuje v sobě moji práci a možnost cestování a poznání jiných kultur. Sice se jedná o velmi bazální a jednoduchou medicínu, ale je to práce v tamních podmínkách velmi smysluplná. Člověk zažije běžný život mimo turistická centra. Řeší běžné starosti místních lidí. A cítí tu obrovskou vděčnost jak pacientů, tak i jejich páníčků.

Působila jsem na ostrově Grenada v místním útulku. Kromě dennodenních kastrací ve snaze eliminovat množení pouličních pejsků jsem ošetřovala i pejsky, kteří měli majitele. Sepisují se zde pořadníky na ošetření pro případ, že přijede lékař. Měla jsem případ, kdy šel pán s pejskem dva dny přes celý ostrov, abych ho ošetřila. Pejskovi bohužel nebylo pomoci. Ale pán mi děkoval za to, že pejsek dostal šanci a že jsem se mu věnovala. To jsou momenty, které člověk nikdy nezapomene.Velmi těžce jsem nesla, že mi uhynuli pacienti, kterým bych ve zdejších podmínkách uměla jednoduše pomoci. Tamní velmi omezené podmínky nedovolily řešení složitějších případů. Ale lidé jsou zde opravdu vděční za každou pomoc a to je pro mě veliká odměna. Nemají na zaplacení, ale vyrobí člověku dáreček nebo něco uvaří, upečou. Lidé, ač jsou v těchto krajích z našeho pohledu velmi chudí, tak jsou veselí, šťastní a především, jsou bohatí vnitřně. To stejné platí o zvířatech. Ta jsou vděčná za pohlazení, za stravu.

Působila jste ještě někde jinde v zahraničí?

Další cestu jsem podnikla do Peru do centra Amazonie. Podmínky opravdu nuzné, bydleli jsme opět v útulku ve čtvrti, kam nás nechtěl odvézt ani taxík. Prý tam bylo nebezpečno. Nikdy jsem nepocítila jakoukoli nevraživost ze strany místních. Naopak. Jen velikou vděčnost a zájem. A při odjezdu na letiště moji motorku dlouho doprovázeli vděční pejsci z útulku. To je jeden z momentů, který mi vhání stále slzy do očí.

V současné době bych se ráda zúčastnila projektu na eliminaci vztekliny v Africe. Všechny tyto cesty si člověk hradí sám a jsou velmi nákladné. Doufám v případnou pomoc sponzorů.

Láska ke zvířatům – stačí to, aby člověk mohl být veterinářem? Jak moc empatie, nebo naopak racionálního uvažování je k tomu zapotřebí?

Samozřejmě je nutné zvládnout náročná studia, zvládnout náročnou pracovní dobu a nasazení, ale to bych se opakovala. Z mého pohledu je nejdůležitější zvládnout komunikaci s klientem. Protože jen on rozhodne o tom, jak bude probíhat diagnostika a případná léčba jeho domácího mazlíčka.

Zažila jste někdy situaci, která pro vás byla emočně dramatická?

Emočních situací zažíváme hodně. Již jsem zmínila pro mě těžké situace z mých dobrovolnických výletů. Osobně také velmi těžce nesu eutanazie, zvláště u pacientů a u klientů, které známe již dlouhodobě. Možná ještě hůře snáším situace, kdy majitel žádá eutanazii u zvířete, jehož zdravotní stav by šel řešit, ale majitel to z nějakého důvodu řešit nechce. Ale všechny tyto momenty, kdy člověk přemýšlí o smyslu svojí práce, vykompenzují spokojení klienti a hlavně pacienti, zvláště když nás přijdou navštívit jen tak, jen tak se nám ukázat, jak prospívají. A přijedou i z větší dálky.

Jak se díváte na tzv. bojová plemena? V některých zemích je jejich chov regulován. Je to jen úlitba veřejnosti, nebo správné rozhodnutí?

Jsem ráda, že jste použila to slůvko takzvaný. Je to z mého pohledu velmi složitá problematika a jde hlavně o úhel pohledu. Dosud nikdo řádně neřekl, jaká plemena by tam měla patřit. Každý si primárně pod tímto označením představí pitbula a jemu podobné plemeno. Ale právě tito psi patří mezi nejvíce přátelské a pohodové psy. A pokud tito psi zaútočí, tak je to jen vina člověka, který tohoto psa špatně vychoval.

Která plemena považujete za nejagresivnější? 

Pro nás v ordinaci jsou asi nejvíce bojovné čivavy, pinčové, jezevčíci. Pokud tato plemena kousnou, tak zranění nejsou tak vážná a nikde se o nich nepíše, ale jsou jistě častější než zranění od větších, rádoby bojových plemen. V případě, že dojde např. ke zranění dítěte, hned se na internetu nebo v televizi řeší problematika bojových plemen. Ale primárně bych se ptala, proč bylo dítě napadené. Může se samozřejmě jednat o agresivního psa, který bez důvodu napadl. Ale velmi často se jedná o situaci, kdy bylo dítě se psem samotné bez dozoru dospělých a nikdo neví, co dítě psovi provedlo. A děti někdy dokážou být zlé. 

Sama mám velké plemeno – rhodéského ridgebacka – také jsem ho v některých seznamech našla jako bojového. Všichni mí známí potvrdí, že je to velmi hodný pes až ňouma, ale nikdy bych si nedovolila nechat ho samotného ve společnosti dětí. Pokud je zvíře zahnáno do úzkých, brání se. Stále je to jen pes, který se v dané chvíli bude chovat pudově. A je jen na nás a na naší výchově, abychom takovýmto situacím zabránili. Mezi bojová plemena se např. neřadí velcí pastevečtí psi. A musím říci, že z těchto plemen mám veliký respekt. Osobně bych neřešila situaci tím, že zakážeme nějaká plemena. Ale člověk by měl zvážit, jaké plemeno zvládne vychovat. Možná by pomohly alespoň základní povinné zkoušky poslušnosti.

Jaké krmení pro psy je podle vás nejlepší? Granule, barf, vařené…?

Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Myslím, že každá cesta krmení má svoje pozitiva a negativa a vybrat si musí sám chovatel. Pokud chce někdo barfovat, bylo by vhodné, aby měl načtené informace, aby tento způsob krmení konzultoval s odborníky. Musí mít vhodné skladovací podmínky a také dost času, aby stravu připravoval. Stejně tak to platí i pro stravu vařenou. Pokud se ale jedná o člověka, který je časově zaneprázdněn a nestíhá uvařit večeři ani sám sobě, natož pejska vyvenčit, tak pak preferuji, aby krmil kvalitními granulemi.

Vybrala abyste si stejné povolání i dnes?

S největší pravděpodobností ano. Postupem času jsem objevila další obory, které by mě zajímaly, ale ač je veterina náročná fyzicky, psychicky a časově, dala bych asi přednost opět jí.

Kdybyste měla lidem dát jednu radu ze svého oboru, která by to byla?

Pořídit si domácího mazlíčka je veliká radost, ale zároveň i veliká zodpovědnost. Ale jděte do toho. Stojí to za to!

Mohlo by vás zajímat