Upřímný dopis ženám: Proč už neumíme nešpulit pusu a stárnout s grácií?
Vím, že jsem žena, že píšu pro Žena.cz, a že je dnes Den žen, a proto bych nás měla něčím očekávaně podpořit.... Ale protože si nás všech vážím a mám nás ráda, chtěla bych nám věnovat trochu jiné psaní.
Milé ženy,
hodně už toho umíme a hodně toho v sobě máme. V poslední době nám ale chybí tři věci: rovnováha, selský rozum a přirozený cit. Pro všechno. A především pro sebe samé. Jasně, k mnoha věcem nám chybí parťáci, muži, ale zrovna tyhle hendikepy bych na ně neházela. A ano, určitě to souvisí s rodinnými kořeny, s nároky rodičů a jejich přehnanou kritičností v našem dětství, ale proboha, přece ve třiceti, ani čtyřiceti letech nemůžeme pořád žehrat na to, jaký máme těžký osud, a jak jsme byly nemilované. Práci na sobě za nás nikdo neudělá. Měly bychom dospět a neutvrzovat se dětinsky pořád v některých věcech…
Botox, raw a štěstí?
Jako kosmetické redaktorce mi chodí různé neslušné pozměňovací návrhy. Samozřejmě žádný invazivní facelifting, jen pár jehliček, to dá rozum. Tady kolagen, tam botox, támhle kyselinu hyaluronovou. "Nechtěla byste něco? Ale, vy to zatím možná až tak nepotřebujete…" "Píchneme to, nikdo nic nepozná, jenom si budou všichni říkat, jak vypadáte odpočatě". Děkuji, nechci. Jsem teda sakra dost neodpočinutá, ale jsem to já, tady a teď, s kruhy pod očima i vráskami. Málokdo vám řekne upřímně, že za pár let vám po takové pravidelné "výživě" ztvrdnou rysy a stanete se karikaturou sebe sama. Navždy mladá se promění v navždy žalostný obraz.
Proč je pro dnešní ženy tak zoufale strašidelné stárnutí? Prož už se vlastně slovo stárnutí ani nepoužívá, ale vždycky se nějak obratně obejde? Proč si chodíme napíchávat obličej, ruce i vagínu, a pak se natíráme raw/eko/bio/organic kosmetikou, do toho běháme, jógujeme, pijeme smoothie, jíme bezlepkově, semínkově a cítíme se strašně "happy forever young"? Jsme tak zakomplexované, že si připadáme pořád ošklivě, a tak vylepšujeme, co se dá, nebo si připadáme tak dokonalé, že jsme na sobě "ulítly"? Nestačí se v patnácti naučit pořádně čistit a odličovat pleť, celý život se o ni sama starat a používat na ni adekvátní kosmetiku?
Ubohý "duck face"
A pak je tady další věc: Když už si musíme denně fotit ty selfíčka, proč už na fotkách neumíme dát úplně obyčejně pusu k sobě? Ano! Naše rty. Možná si to většina z nás ani neuvědomuje, protože už je to asi i mezinárodní tik, ale pořád špulíme. Řeknu vám jedno, vypadá to otřesně, komicky a nepřitažlivě, takže vůbec nevím, kam tím míříme. Není hezčí a zajímavější to, že jedna má plnější rty, druhá vlastní tenounké, sotva znatelné čárky, další má plný horní ret a dolní naopak.... Proč už není osobitost sexy? Proč už nechceme být jedinečné a reálné? Nebo si fakt myslíme, že "duck face" z nás udělá hvězdu?
Stepfordské silné ženy
V poslední době se rozmohl v různých článích, diskuzích i v hovorech mezi ženami takový nešvar: inflace slovního spojení "silná žena", dále pak "čarodějka", "silné ženství", "bohyně" a podobně. Proč máme tendenci pořád zdůrazňovat fakt, jak jsme silné a schopné. Prostě jsme. Tečka. Přece je obecně známý fakt, že holky jsou životaschopné, tvůrčí a praktické. A má zapotřebí opravdu silná žena utvrzovat se pořád v tom, jak je silná? Proč máme nutkání se něčím takovým stále živit?
Mám velké štěstí, protože se kolem mě pohybují samé báječné ženy. Ale v tom obyčejném lidském každodenním kontaktu mi normální holky chybí, takže možná chybí i někomu jinému… Chtělo by to renesanci. Máme na to!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
