reklama

Ženy si zlato spojují s emocí, říká manažerka Marketa Svobodová

O zlatě mluví s nadšením, o svých bývalých vysokých postech s respektem a s neprivilegovanou věcností. Kultivovaně, vyrovnaně a s pokorou vypráví o překonané nemoci i potřebě pomáhat druhým.

Foto: Nina Vránová

Marketa Svobodová, vystudovaná ekonomka, je v současné době manažerkou péče o obchodní síť ve společnosti Golden Gate, která se specializuje na investice do zlata a stříbra. Jak dlouhá byla její cesta ke zlatu a co všechno během ní musela překonat?

Život umí být pěkný vtipálek: Z Prostějova se v pětadvaceti letech přestěhovala za prací do Prahy, aby tady potkala svého manžela, který je také z Prostějova, a se kterým tvoří znatelně silnou dvojku. Nejprve pracovala ve firmě Ernst & Young jako senior auditorka a pak jako koordinátorka nejvýznamnějších klientů. 

Mezitím odešla na sedm let do DHL, které v ČR tehdy začínalo a Marketa Svobodová měla pod sebou dvaadvacet lidí nejprve coby finanční kontrolorka a poté jako projektová manažerka řídila vývoj mezinárodního finančního a operačního reportingového systému firmy.

Jak vám to tehdy šlo?

Já jsem v té době uměla jen Excel a Powerpoint. A v týmu jsme měli 11 národností. Přesto to dopadlo dobře. Vyvinuli jsme aplikaci na sledování veškeré lodní a vzdušené dopravy DHL a ten systém dodnes běží. Ale po pracovní stránce to bylo moje nejnáročnější období.

V čem?

Jednak to byla oblast IT, a já nejsem studovaný 'ajťák'. Takže mě hodili do vody a musela jsem se hned naučit plavat. Neviděla jsem lidem pod ruce. Když za mnou někdo přišel a řekl mi, že to technicky nejde, tak jsem mu musela důvěřovat. Na začátku jsem také všem řekla, že nejsem IT vzdělaný člověk, že musíme naši spolupráci založit na důvěře. Že jim ale vytvořím veškeré zázemí proto, aby mohli dělat svou práci. Měla jsem štěstí, že jsem měla kolem sebe dobrý tým lidí. Také to bylo náročné národnostním složením týmu. Indové pracují úplně jinak než Američané ze západnícho pobřeží nebo Němci. Dalším problémem byla časové pásma: měli jsme třeba konferenční hovory ve čtyři ráno.

V jaké oblasti dělá váš muž?

Manžel řeší investice do nemovitostí. A vystudoval práva.

Jak zvládá skutečnost, že má doma tak šikovnou a schopnou ženu, která léta pracuje ve vrcholových manažerských funkcích?

Je mnohem inteligentnější než já. A má svůj obor nemovitostí, já zase zlato, takže doma vedeme někdy hodně horlivé debaty. Ale respektujeme jeden druhého.

Máte dvě děti, co se pro vás s jejich příchodem změnilo?

Když se narodily, práce šla stranou. S dětmi jsem byla na mateřské. Doma jsem byla klasicky tři roky, pak jsem rok pracovala a s druhým dítětem jsem byla doma dva roky. Dělala jsem nějaké malé projekty, ale vždycky ta práce byla spíš pro radost, abych rozptýlila myšlenky mezi hračkami. Také jsem pak pracovala na zkrácený úvazek a to pracuji dodnes. Je to pro mne priorita.

Nebála jste se, že něco prošvihnete, nebo že vás nahradí někým jiným?

Ne. Věděla jsem, že můj pracovní čas ještě přijde. Za rok se dá udělat obrovský a kariérní skok. A já jsem nikdy neměla pocit, že mi s dětmi něco jinde uteče.

Pohybujete se hodně v mužském světě, nebo jsou u vás na vyšších postech i ženy?

V konzultanství na nejvyšších pozicích dominují muži. Většinou majitelé firem, se kterými jsme spolupracovali, byli také muži a fungovalo to vždycky líp. Bylo fajn, když byla v týmu nějaká žena, která to trochu zjemnila, když bylo třeba, mírnila ega, ale bylo dobře, když hlavní partner byl muž. V Golden Gate jsou ženy zastoupeny ve vedení z 50 procent, což považuji za skvělé a vyrovnané nastavení.

Jak dlouho jste v Golden Gate?

Z Ernst & Young jsem odešla loni na podzim, protože jsem potřebovala změnu. Dala jsem si tři měsíce volna. Při odchodu jsem nevěděla, co budu dělat. V den, kdy jsem podepisovala výpověď, mi volal Vladimír Brůna, generální ředitel z Golden Gate, a dal mi pracovní nabídku. V ten den jsem ale nebyla schopna na nic odpovědět. Jen jsem věděla, že chvíli nechci dělat vůbec nic, a že si chci odpočinout. A začala jsem v únoru. A nastavili mi takové, podmínky, že mohu dělat na 60 procent zkráceného úvazku.

Po takové možnosti touží v ČR stále mnoho žen, které mají malé děti.

Ano. Je to velká výhoda. Naše společnost je tímto směrem otevřená ke všem zaměstancům - 'řekni si co potřebuješ, aby tě ta práce s námi bavila'.

Jaká je v Golden Gate vaše pozice?

Starám se o naši obchodní síť. Máme v současné době šest set obchodním poradců a pracovníků a já řeším, kde budou kanceláře, kdo je bude mít na starosti, jak budou vypadat, starám se o školící systém našich poradců , protože máme robustní školící systém. Dělám maximum pro to, aby lidé mohli dělat dobře svou práci. Oni to jsou totiž často lidé, kteří umí skvěle obchod, ale nedokážou si třeba vyřešit nájemní smlouvu a další denodenní provozní záležitosti.

Jaká je vaše typická klientela?

Náš typický zákazník pochází ze střední třídy. Naše cílová skupina nejsou ti nejbohatší lidé. V Čechách zatím velmi málo lidí spoří do zlata. Jsou to plus minus dvě procenta, což je oproti světovému průměru minimum. Spoření a investice do drahých kovů je běžné například pro ty, které znepokojuje inflace. Zlato a stříbro si dlouhodobě uchovává svoji hodnotu. Češi podle našeho průzkumu spoří nejčastěji 1500 korun měsíčně, často například na důchod nebo pro vnoučata. Jakmile naspoří na první slitek, fyzicky jej dostanou do ruky.

Jak je to jinde?

V Německu a v Anglii investuje do zlata a jiných drahých kovů kolem 20 procent lidí, v Asii kolem 30 procent. Přesto je zlato a stříbro v České republice stále oblíbenějším produktem spoření. Objem cílových částech spořících smluv u Golden Gate již dosahuje 6,3 miliardy korun. Spořící programy jsou populární právě jako alternativa ke spořicím účtům nebo stavebnímu spoření.

Ke kolika procentům cílíte vy?

Necílíme na nejbohatší lidi, ale spíš chceme dostat zlato do co nejvíce domácností. Náš produkt je nastaven tak, že si ho může dovolit 99 procent lidí.

Spoření do zlata v 99 procentech českých domácností, to zní jako science fiction.

Minimální částka spoření je 500 korun měsíčně. 

Jak spoření do zlata probíhá v praxi? Jde o podobný princip, jako je tomu u důchodového nebo stavebního spoření?

Lidé si nás mohou najít na webových stránkách, sejdou se s naším obchodním poradcem a uzavřou smlouvu o spoření. Klient, když uzavírá smlouvu, tak si určí cílovou částku do jaké chce naspořit a podle toho se mu vypočítá měsíční splátka. Klient si každý měsíc spoří danou částku a jakmile dospoří do jedné unce určitou hmotnost, tak se mu obchodní poradce ozve a sdělí mu, že má dospořený zlatý nebo stříbrný slitek. Klient si ho buď u nás vyzvedne, nebo si ho může nechat uložit u nás v trezoru. Případně mu ho pošleme poštou. Hodně konkurenčních firem prodává zlato jen na papíře, předá certifikáty typu - máte u nás zlatý slitek ten a ten a tím to končí. V momentě, kdy si klient zlato odnese, nebo uchová u nás, je jeho a my už to dál nesledujeme. Může ho prodat, odvézt na druhý konec světa, může ho schovat pro děti.

Jaké jsou výhody například oproti důchodovému spoření?

U důchodového spoření spoříte dvacet let a to, co jste si naspořila uvidíte za dvacet let. Do té doby sice jde naspořené peníze získat, ale většinou na tom tratíte. Stavební spoření nebo penzijní připojištění přináší v posledních letech stále menší zhodnocení. Úrokové sazby jsou na minimu. Cena stříbra od začátku tohoto roku vzrostla o více než 35 procent. Stříbro patří mezi letošní nejvýkonnější investice. Cena zlata porostla o 30 procent od začátku roku. Úrokové sazby jsou kolem nuly a očekává se, že půjdou do mínusu.

Jak se chová zlato oproti akciím a nemovitostem?

Vždycky opačně. Když jdou akcie dolů, zlato jde nahoru. Zlato by mělo mít v portfoliu každého investora proto minimálně takové místo jako akcie.

Co ženy a zlato?

Zlato k ženám vždycky patřilo. Zvýrazňovalo jejich krásu, jejich status ve společnosti. Ženy mají šperky spojené s nějakou emocí, s konkrétním okamžikem: narozením dítěte, svatbou a podobně. Myslím, že i kvůli tomuhle mají ženy blízko ke zlatu, ať už je to formou slitků nebo šperků.

Jaké je genderové rozložené vaší klientely?

Máme to tak půl na půl. Konečné slovo v rozhodování ale mají v rodinách většinou ženy, jak nám ukázal průzkum.

Co vy a zlato? Spoříte?

Spořím. Ale mám v tom ten ženský prvek. Když jsem si dospořila tu první cihličku, tak jsem řekla, že ji dám dceři k maturitě. Rozhodně denně nesleduji, jak hodnota cihličky roste nebo klesá.

Před čtyřmi lety jste onemocněla rakovinou prsu. Jak jste na nemoc přišla?

Přišla jsem na to sama. Rekonstruovali jsme dům a půl roku jsme bydleli jinde. Když jsme se vrátili do nového, hned první den, co jsme si všichni spolu sedli, jsem se protáhla a našla si bulku. V ten moment jsem ale netušila, že to může být tak vážné. Prošla jsem klasickým balíčkem - operace, chemoterapie a ozařování a od té doby jsem sledována.

Jak staré jste tehdy měla děti? 

Synovi byly dva roky, dceři pět.

Jak jste léčbu řešila logisticky? Práce, nemocnice, děti?

Léčila jsem se v Brně. Můj muž se intenzivně vložil do shánění informací a vyhodnotil, že nejlepší léčba pro mě bude právě tam. Právě do shánění informací se ale vložil s takovou silou, že se to na něm odrazilo psychicky. Samozřejmě pomáhali moji rodiče, manželovi rodiče, v práci mi vyšli vstříc. Pracovní režim se nastavil tak, abych tam chodila, kdy budu moci. Za to, že jsem mohla pracovat, jsem byla velmi ráda. Hodně lidí se mi divilo, proč neodpočívám doma, ale člověk doma nic pozitivního nevymyslí.

Věříte v psychosomatiku? 

Samozřejmě. Člověk hledá, proč se to stalo a co má udělat pro to, aby se to nestalo znovu, ale konkrétní odpověď vám nikdo nedá. Pocitově si to poskládáte, protože si musíte dát nějakou odpověď. Neprošla jsem ale žádným prozřením.

Co vám tehdy nejvíc pomohlo? 

Můj skvělý muž, který podřídil svůj život mé náročné léčbě, rodina, lékaři a přátelé. Celou dobu jsem věděla, že mám okolo sebe několik blízkých, kterým mohu v kteroukoliv hodinu zavolat a požádat o pomoc. Ke svému štěstí mám povahu optimistickou a podařilo se mi nastavit myšlení, že se zkrátka vyléčím, že vše dobře dopadne. Pomohla mi k tomu i jóga. Ale strach a pochyby tam samozřejmě byly také, ne vždy jsem byla statečná.

Změnila jste se od doby, kdy jste onemocněla?

Lehčeji se mi žije. Přestala jsem řešit některé věci a neženu se pořád za něčím. Ke štěstí opravdu stačí velmi málo. A já jsem teď šťastná.

Jak vám pomáhal Dobrý anděl (nadace pomáhající rodinám, které se kvůli nemoci dostala do tíživé finanční situace, pozn.red.) a jak vy jste doteď pomáhala Dobrému andělovi?

Díky Dobrému andělu jsem zjistila, že pomáhat můžete i v těžké životní situaci. To, že mohu pomoci ostatním i přes své onemocnění mi dávalo sílu. Pomáhala jsem tím nejjednodušším způsobem, žádné velké zásluhy nemám - jsem Dobrým andělem a pravidelně finančně podporuji rodiny. Podařilo se mi také propojit mého bývalého zaměstnavatele s Dobrým andělem a mnoho mých kolegů je Dobrým andělem dodnes. S manželem jsme si dali závazek, že každý rok nějaké procento z našich příjmů dáváme na pomoc ostatním. Myslím si, že je to povinnost lidí, kteří jsou na určité sociální úrovni.

Jak vnímáte větu 'není všechno zlato, co se třpytí' s ohledem na vaše životní zkušenosti?

Dnešní společnost je vedena k tomu, že ke šťastnému životu potřebujeme krásné domy, auta, telefony, dovolené a tak dále. Ale nic z tohoto není automaticky zárukou štěstí. Nestanete se automaticky šťastnou, pokud si třeba pořídíte krásný dům. Štěstí je stav mysli a vůbec nesouvisí s krásnými a drahými věcmi, kterými se obklopujeme.


"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama