reklama
 

V Africe žijete, tady jen přežíváme, říká vojenská pozorovatelka OSN

Dvacet let jezdí pomáhat tam, kde to lidé nejvíc potřebují, i přesto, že jí samotné šlo o život několikrát. Připravte se, tohle je opravdu silný příběh.

Foto: Nina Vránová

Kapitánka Petra Kudová je přímo posedlá touhou po dobru a zachraňování druhých. Sama k tomu říká: "Je to pro mě poslání."

Když začala válka v bývalé Jugoslávii, přemýšlela, jakým způsobem se dostat do armády. Po maturitě šla na roční praporčický kurz do Brna. Ve dvaceti se stala vojákem z povolání. V roce 1997 odjela na svou první misi na území Bosny a Hercegoviny s českým kontingentem pod vlajkou NATO a zastávala tam funkci spojaře.

Co ji pořád žene vpřed a proč je tak "postižená" Afrikou?

Měla jste vztah k armádě už jako dítě?

Ano. Byla jsem spíš kluk. Táta chtěl syna a já jsem byla třetí holka. Ještě čtrnáct dní po mém narození mě sestry prohlašovaly před tátou za bratra Petra. To přání jsem mu víceméně splnila.

Táta byl voják?

Ne. Absolutně nikdo v rodině nebyl v armádě, dokonce v ní máme modré knížky. Táhnu to za ostatní.

Co vás na vaší práci tak fascinuje?

Děláte něco, co má smysl. Hned vidíte výsledky. Konkrétně tady v Africe prostě žijete, nepřežíváte. Když jsem se vrátila z první africké mise, nerozuměla jsem lidem tady. V té době šli v televizi Vyvolení a v hospodě se lidi o ničem jiném nebavili. A to jsem věděla, že je konec, že si s těmi lidmi nemám, co říct. Kolegové, co byli také na misích, mi říkali to samé: My jsme prostě postižení.

Postiženi Afrikou. Co na ní máte ráda?

Jsem tam šťastná. Je jako magnet, připoutá si vás, i přes to všechno, jak je to tam nebezpečné. Včera jsem se dozvěděla, že budeme mít dva nové pozorovatele v Mali a měla jsem slzy v očích, protože já jsem tady a oni jedou…Obětovala jsem své práci život.

Jste první ženou české armády, která se dostala jako pozorovatelka na africké mise. Musela jste se u svého vedení prosadit jako žena v mužském oboru?

Ano. A už to vypadalo, že se to ani nepovede, ale denodenní telefonování do Prahy s tím, že to zvládnu, pomohlo. Po třech měsících jim došlo, že už chtějí mít klid a poslali mě do Sierra Leone.

Jaké byly vaše první pocity, když jste tam doletěla?

My jsme tady o Sierra Leone skoro nic nevěděli, jen jsme měli povědomí o tamějších masakrech z fotek Jana Šibíka, který udělal na Václaváku výstavu. Když jsem tam přijela, i tak jsem měla zkreslené informace o tom, jaké strašné věci se tam dějí. Lidé však byli usměvaví, hodní a já jsem nechápala, kde se berou ty hrůzy, které tam na sobě páchají. Občanská válka je nejhorším typem války. Našla jsem si tam chlapečka Olivera, kterému jsem pomáhala, ale zároveň jsem trochu podporovala všechny. Já tomu říkala, "krmení divé zvěře": dáte jednomu, a seběhne se jich houf. Vozila jsem humanitární pomoc od nás, což je docela problém, protože my nelétáme vojenským speciálem.

Z jakého důvodu?

Pozorovatelé odlétají nepozorovaně civilní linkou a na osobu mají do letadla limit sto kilogramů. 

Co všechno obnáší práce vojenského pozorovatele?

Přijedete na misi, musíte mít hodnost kapitána, pět let zkušeností a denně jezdíte na patroly a zjišťujete informace, které jsou v dané lokalitě důležité. Vy jste oči a uši mise. Děláte práci vlády, protože ta na to nemá prostředky, ani lidi. Informace předáváte velitelství a to je postoupí vládě.

Co je na tom všem nejsložitější?

Nesmíte nad mnoha věcmi přemýšlet, protože vidíte opravdové hrůzy. Nejhorší pro mě asi byl okamžik během mise v Libérii, kde jsem šla jako dobrovolník do leprosária. Nikdo tam nechtěl jet a já jsem věděla od Čecha, co tam byl přede mnou, že by bylo dobré, se tam lidem ukázat. Tam jen jednou za týden jede humanitární organizace, která lidem dává trojkombinaci antibiotik, kterými se lepra léčí. Jinak tam nechodí nikdo. Ti lidé jsou zavření v komunitě nemocných, v izolaci, vystrčeni na okraj společnosti, nemají ruce, nohy. Nešlo tu hrůzu fotit.

Jaká byla vaše poslední mise?

Nejstresovější a nebezpečná. Byla tam silná malárie a hodně špatná bezpečnostní situace. A nikde jsem neviděla tolik podvyživených dětí v jedné chatrči. Tam umírají děti na běžné nemoci. Místní lidé věří stále ještě více šamanovi a domorodým praktikám v léčení než lékařům.

Seženou-li se finanční prostředky, jak tam technicky probíhá očkování dětí?

V roce 2005 jsme se ve Sierra Leone účastnili očkování proti dětské obrně, které zaplatili Američané. Dělali jsme doprovod zdravotních sester. Tam nikde není elektřina, takže jsme vozili plynové bomby a přenosné lednice s vakcínami. V pátek jsme je přivezli, sestry děti naočkovaly kapáním očkovací látky do pusy, označily dítěti nehet a v neděli jsme sbírali prázdné bomby a lednice.

Na své poslední misi jste byla čtyři hodiny v zajetí jako rukojmí. Co se stalo?

Přijeli jsme k nehodě, které se účastnilo auto OSN a oni pak chtěli smrt za smrt. Stala jsem se nejslabším článkem situace - byla jsem totiž ženská. Naštěstí nás z toho po čtyřech hodinách dostali. Jen mi trochu zničili auto, což mě mrzelo hodně.

Měla jste strach?

Bála jsem se, viděla jsem na jedné straně zraněného člověka, na druhé auto OSN. Nevěřila jsem, že by měli odvahu to udělat, ale  tam nikdy nevíte. Chtěla jsem vystoupit a zjistit informace, abych mohla podat zprávu, a viděla jsem zambijské vojáky, jak odnáší zraněného vojáka. Skočila jsem zpátky do auta, ale už nás nenechali odjet. A nenechali nám ani obrněný transportér, který byl se mnou na mou ochranu, protože jako vojenský pozorovatel jsem nebyla ozbrojená.

Jak jste se zachovala?

Začala jsem se chovat iracionálně. Myslela jsem jen na to, že v autě v tašce za sedačkou mám flešku se všemi fotkami z mise. A že ji musím zachránit. Jenže každý můj sebemenší pohyb ty vojáky vyburcoval k agresivitě. V té chvíli jsem byla jako Afričan. Oni mají chatrč, nemají jídlo, ale mají fejkový mobil z Číny a to je pro ně bohatství. Životní hodnoty se jim úplně převrátily. U nich to není lidský život nebo zdraví, ale to, co zrovna movitého drží a co mohou ukázat na odiv. Že mají plačící nemocné dítě na zádech, už je ale nezajímá. Děti tam umírají na nemoci, které my jsme už dávno vymýtili.

Máme se luxusně…

Samozřejmě! Luxus je už to, že teče voda. Jako pozorovatel přijedete do mise, dostanete peníze od OSN na jídlo a ubytování a "ukaž nám,co umíš". Brala jsem si na první měsíc instantní polévky a pak jsem si řekla, že nějak bude.

A jak bylo?

Bydlela jsem ve stanu s deseti černoškami. Ty vařily venku na ohni, což já jsem neuměla, takže jsem zhubla dvacet kilo. A protože jsem Češka a ta si vždycky poradí, infiltrovala jsem se k civilistům, kteří pracují pro OSN. Začala jsem se k nim nenápadně chodit sprchovat, poté jsem tam začala chodit jíst a nakonec jsem se tam i přestěhovala. Poslední čtyři měsíce v misi jsem žila dost komfortně.

Dá se obecně říct, v čem na misích Češi vynikají? 

Máme srdce. Nejsme hned mistři světa, na rozdíl třeba od Američanů, kteří ví vždycky všechno nejlíp a neberou moc ohledy kolem. Jsme citliví a nechybí nám empatie. Vždycky všem říkám: "Máš diplomatický pas a všude českou vlajku a to je věc, která tě zavazuje ke slušnému chování. Pokud tady uděláš špatné jméno, už se to s námi navždy poveze."

Musíte být ve své pozici kapitána na lidi "generál"?

Ne úplně, protože generál musí být taky diplomat a to já nejsem. Ale už se to učím. Je to třeba. Jít hlavou proti zdi funguje možná v mládí. Když bývala nějaká pětidenní patrola, vždycky jsem se veliteli přihlásila a on mi řekl: "Petro, to myslíte vážně? Jste ženská!" A já jsem odpověděla: "Pozor, plukovníku, jsem voják!" 

Napadá mě, že voják například nemá určité fyziologické limity. Jak se řeší v buši menstruace?

Maročani mi ohřáli vodu, šla jsem do buše, při měsíčku jsem se vysvlékla, umyla a po návratu jsem měla upečený čerstvý chleba, opečené banány a uvařený marocký čaj.

Vnímají kolegové muži skutečnost, že jste žena?

Berou mě jako chlapa: mám uniformu, mužský styl chůze, nezdobím se, nevoním se, dobře řídím a na misích se neusmívám. Když jsem se pak náhodou usmála, byli z toho úplně v šoku. A v Česku mi v práci kolegové říkají rovnou "Gumo", protože je péruju za nevyčištěné boty. Ale pro mě je to vlastně pochvala.

Někde se vaše ženská stránka projevit musí. V čem?

Na misi jsem schopna přivézt daleko důležitější a hodnotnější informace než kolegové.

Co děláte jinak?

Jdu vždycky za ženami, pochovám si jejich miminka, řeknu jim, jak mají úžasné děti a zeptám se, jak se mají. Chlap vždycky udělá a řekne jen to, co se musí podle pravidel. Od žen se ale dozvíte mnohem víc. 

Nechtěla byste žít někde jinde?

Jsem patriot. Nedokážu si představit, že bych bydlela jinde. Jsem Čech.

Prozradíte něco ze soukromého života?

Mám přítele z oboru, jinak by to asi ani nešlo. Bývalý partner mi v jednatřiceti letech zemřel na rakovinu. Potom jsem měla velkou potřebu odjet na druhou misi. Nikoho dalšího jsem nehledala, měla jsem rozestavěný dům a všichni říkali, "my ti pomůžeme". Většinou přišli, ale jenom na kafe. Pár mi jich ale skutečně podalo pomocnou ruku a jedním z nich se stal mým současným partnerem. Slouží u brigády rychlého nasazení v Táboře. Setkáváme se doma, když jeden z nás není na misi. Minule jsme byli pryč oba a docela dlouho a úplně jsme se odcizili. Měli jsme co dělat, abychom tu krizi "rozchodili".

Petra Kudová

Petra Kudová

Narodila se před dvaačtyřiceti lety v Novém Městě na Moravě. Na svou první misi vyjela před dvaceti lety na území bývalé Jugoslávie. Jako vůbec první žena české armády se v roce 2004 dostala na pozorovatelské mise do Afriky. Devětkrát prodělala malárii, mnohokrát jí šlo o život. Za své humanitární aktivity byla navržena na ocenění OSN, které se každoročně uděluje v New Yorku. Pokud zrovna není na zahraniční misi, pracuje jako operační dozorčí ve Staré Boleslavi, kde má na starosti všechny vojenské základny, záchrany lidských životů a lety pro transplantace.

Hodně se věnujete africkým dětem. Co vaše vlastní?

Asi bych je stihla, ale nejdu tomu naproti, pořád jedu ve svých kolejích a nevybočuji.

Znamená to, že máte určitě další profesní plány…

Ještě bych chtěla na jednu misi. To je maximum. Cítím, že energie ubývá.

Je na vás dneska táta hrdý?

Byl moc. Loni umřel. Všude se mnou chlubil. Česká televize udělala dokument o vojácích na misích a díl Sierra Leone je celý o mně. Když to u nás běželo, neviděla jsem to, byla jsem zrovna tam. Lidé mi pak volali, jak to bylo krásné, mamka brečela a já jí říkám: "Kde máš taťku?" A ona na to: "Taťka brečí v králíkárně, ten s tebou nebude mluvit."

TIP REDAKCE: Atmosféru zahraničních misí vám zprostředkuje kniha "Ten druhý život". Najdete zde unikátní fotografie z válečných zón a autentické příběhy českých vojáků. Jedinečná publikace vznikla jako pokračování úspěšného projektu výstav Ten druhý život. Z každého prodaného kusu dostanou příspěvek váleční veteráni z veteránského centra v Brně.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama