reklama

Nejčastějších pět zdvořilostních frází, kvůli nimž ztrácíte respekt

V dětství nás je rodiče učili jako "kouzelná slovíčka". Děkuji, prosím, promiňte... Ale pokud je používáme příliš často, snižujeme jejich i svoji cenu, a ostatní už je neberou vážně.

Foto: iStock

Říká se, celkem logicky, že ten, kdo se pořád omlouvá, má příliš nízké sebevědomí. Důvod, proč jsme přehnaně zdvořilí, ale nemusí být zakopán jen v podhodnocování sebe sama.

Myslíme si, že když budeme extrémně korektní, okolí si o nás bude myslet jen to nejlepší. Jsme ale na pořádném omylu - bude to totiž právě naopak.

Podmiňovací způsob

Všechny ty fráze "mohl/a bych", "prosil/a bych" a tak dále, jsou v nás zakořeněny z dětství, kdy jsme se o dovolení ptali dospělých. Vštěpovali nám, že je to tak správně. Vzpomínáte, jak jsme se ve škole museli dovolovat, zda smíme odejít na WC? Pro dospělého člověka ale není k takovému jednání žádný důvod. Pokud vstupujeme takhle do dialogu, od začátku se stavíme do nerovné pozice. 

Děkuji - jen ne příliš často

Být pokorný a vděčný jsou úžasné vlastnosti, ke kterým bychom všichni měli směřovat. Ale zaslechli jste někdy rozhovor, kde dotyčný poděkoval asi dvacetkrát během dvou minut? Jak vážně jeho vděčnost můžeme brát? Příčina může tkvět v tom, že neuměl rozpravu ukončit, a tak nepřetržitě mlel slova díků.

Opět je to demonstrace společenské neobratnosti a nedostatečné sebedůvěry. Představte si, že jste vyplnili úkol, co vám šéf zadal. Poté vaši práci vrátil s korekturami a vy pořád opakujete: "Moc děkuju, že jste si toho všimnul, hned to předělám, promiňte, děkuju." Jaký dojem asi děláte? Stačí prohlásit třeba: "Chápu vaše připomínky a zapracuji je."

Nepřekážím vám?

Tohle vyjadřujeme, když chceme někomu vzdát opravdu velký projev úcty. Proč se u toho ale ponižovat? Lidé vycítí, když se chováte s respektem k vlastní osobě a nedovolí si pak chovat se k vám špatně. Představte si, že si vás šéf zavolal do kanceláře. Zaklepete a na jazyku máte ono: "Neruším?". Ale váš čas je stejně důležitý jako ten jeho, přestože stojí služebně výš. Lépe zní: "Můžu dál?"

Nevadilo by vám, nemohli byste?

Chceme někoho o něco požádat, ale volíme tuto negativní formu, která společníka podvědomě naladí na to, aby se spíš zamyslel nad tím, proč nám nemůže vyhovět. Podtext věty: "Nevadilo by ti k nám přijít?" je: "Tuším, že mě pošleš do háje, vše záleží jen na tvé vůli." Takže když bude dotyčný souhlasit, vypadá to, jako by vám dělal velkou laskavost. Příště zkuste: "Zveme tě k nám, můžeš dorazit?" Signalizujete tím, že věříte, že vaše žádost bude vyřízena kladně.

Bylo to super

Jeden známý herec mě pozval na představení, kde bylo málo lidí, seděla jsem ve třetí řadě, měla migrénu a tvářila se asi strašně. Když se mě po skončení hry zeptal, jak se mi to líbilo, než jsme se nadechla, odpověděl si sám: "Nemusíš lhát, viděl jsem na tebe." Strašně se mi ulevilo, že nemusím hrát nějakou neupřímnou hru, stejně to lidé vždy vycítí. Abychom působili věrohodně, měli bychom pozitivně hodnotit konkrétní věci.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama