reklama
 

Možná jsem vizuální úchyl, říká malířka Léna Brauner

Šestadvacetiletá malířka chystá 20. října výstavu v pražském Karlíně. Co říká o své tvorbě, dceři, muži i dnešních vztazích?

Foto: Žena.cz

Hlas a dikci má jako holčička, obličej jako dospívající dívka, která už má však v životě něco za sebou. Jakmile začne odpovídat, zmate vás ještě víc, protože nabydete dojmu, že před vámi sedí žena středního věku. Zvláštní propojení, které se nedá nijak zaškatulkovat a těžko se slovně popisuje. Stejně tak jako její tvorba plná kontrastů a protipólných nálad.

Léna Brauner je pseudonym?

Léna Brauner vznikla po mé svatbě, když mi bylo dvacet. Narozená jsem jako Lenka Brabcová. Týden po svých osmnáctinách jsem si změnila jméno na Léna Virgler. Léna mi říkali, když jsem byla malá, a Virgler je jméno mého tatínka. Měli jsme v rodině skvělý vztah, ale na základce jsem byla šikanovaná i kvůli dědečkovi, a tak jsem si dala jméno, které není spjaté s hereckým rodem, abych si dokázala, že budu schopna udělat nějakou kariéru, která nebude opředena historií, co se slavného rodu týče.

Jaký jste měli s dědečkem (herec Vladimír Brabec - pozn. red.) vztah?

Krásný. Když jsem byla malá, tak hodně hrál. V pubertě sledoval, že maluju a že směřuju k umění. V patnácti jsme si vyjasnili, že nepůjdu na herectví.

To bylo přání rodiny, nebo vaše? Herecké sklony bezesporu máte i v běžném projevu.

Pořád do mě někdo hučel. Na základce mi říkali, ať jdu za výtvarnem, rodina zase, ať jdu na herectví. Nechtěla jsem dělat nic, co mi řeknou druzí, ten vnější tlak mi nedělá dobře. Zacyklila jsem se ale do toho, že jsem najednou nevěděla, kam jít, jestli zpívat, tancovat, hrát, nebo malovat, a nakonec jsem úplně vybočila a šla jsem na waldorfské lyceum, aniž bych věděla o waldorfské filozofii cokoliv dopředu. Ani to jsem nedochodila, i když se mi tenhle systém vzdělávání líbí, protože s klasickým českým školským systémem mám problém.

Maturitu máte?

Nemám.

Vraťme se ale ještě na chvíli k dědečkovi…

Před deseti lety jsme se začali intenzivně scházet: vzal mě pod křídla a chodili jsme spolu na klasiky do pražských divadel. Mluvili jsme o inscenacích, které jsme spolu viděli. U pár kusů jsem odešla v půlce představení, protože se mi nelíbila scénografie a experimentální pojetí klasické hry. Děda se mnou někdy souhlasil, že už je to moc, ale jindy se rozhoupal do širší debaty o historii divadla a svých zkušenostech.

Máte čtyřletou dceru. V čem jste se změnila po jejím narození?

Vším. Pro mě byl proces změny už těhotenství, kdy ve mně byl kradmý pocit toho, že ženin úděl je ten, že na svět musí přivést další život a stává se líhní k tomu, aby se tady pokračovalo v reprodukci. Bylo to zvláštně odosobněné období. Na druhou stranu jsem začala o sebe tehdy víc pečovat, jak o tělo, tak o svou výživu. Takovou poslední tečkou, že všechno může být jinak, než si člověk přeje a usmyslí, byl porod. Chtěla jsem rodit v alternativním Vrchlabí, na čtyřech do vody, ale Jasmína nechtěla ven, čtrnáct dní jsem ji přenášela, pak jsem ještě další týden po podepsání reversu čekala. Nakonec mi porod vyvolávali a Jasmína ztratila ozvy, takže jsem měla akutního císaře. Probudila jsem se z anestezie a byla jsem úplně mimo. Přinesli mi moje dítě a já chtěla jiné. Říkala jsem jim, že tohle není moje dítě, že vím, jak má vypadat. Paradoxně jsem se rozkojila hned tu první noc. Přesto jsem si ze začátku k dceři těžko hledala vztah.

Proč myslíte, že k tomu došlo?

Nevím. Možná to bylo tím císařem, který pro mě byl odstrašující případ příchodu na svět, možná jsem takový vizuální úchyl, že nedokážu připustit jinou realitu, než jakou si dopředu představím. Přitom Jasmínka byla přenádherné miminko.

Jak dlouho to hledání vztahu matky k dítěti trvalo?

Bylo to těžké. A nepodpořila to ani skutečnost, že jsem si v době, kdy byla kojenec, s partnerem vyměnila role a já šla živit rodinu.

S exmanželem jste se rozvedli a dceru máte ve střídavé péči. Jak vám to vyhovuje?

Naštěstí jsme si s exmanželem nakonec nastavili hezký kamarádský vztah. Ale nebylo to tak od začátku. Je to velká práce s egem z obou stran, aby to nakonec dobře klapalo. Jasmína vydá za čtyři děti, zvlášť tím, kolik potřebuje pozornosti. Je hodně zvídavá, vyžaduje vysvětlování věcí. Je i velice specifická v přístupu dcera-matka. A je úplně jiná než já. Miluje kolektiv, je ráda v týmu, já jsem odjakživa solitér. Snažíme se vzájemně respektovat. Jde z mé strany o hodně intuitivní nevýchovu. Střídavá péče mi umožňuje mít týden na práci a týden na dceru. Do alternativní školky chodí na tři dny v týdnu. A zatím jsem si nezvykla na moment, že by byla ve školce celý týden ve chvíli, kdy ji mám, protože týden se nevidíte s dítětem, pak byste ho dala do školky a pak byste spolu jen usínaly a vstávaly? Takže ji tam dávám na tři dny v týdnu, což samozřejmě bude jinak, až začne škola.

Když jste s dcerou, tak nepracujete a nemůže vás tím pádem políbit múza?

Zvládnu technické úkony, napínání pláten, stloukám si rámy a podobně. Ale nedokážu se soustředit na obraz, když je vedle mě. Pokud maluju obraz na výstavu, maluju v noci, nikdo mě neruší a telefon mám snad jen na focení průběhu maleb.

Jak dlouho obraz vzniká?

To se nedá říct, protože nedokážu pracovat kontinuálně. Dnes je 5. října, 20. října mám výstavu a já nemám ještě ani obraz, ani napnuté plátno.

Jste z toho nervózní?

Jsem, ale ta urgence ještě není taková, abych začala. Maluju až tehdy, když se dostanu pod vnitřní tlak.

Vnější tlaky vás zablokují a naopak ty vnitřní si musíte sama vytvořit, abyste byla produktivní. To je tedy podivná kombinace…

Když maluju, aniž bych musela, obraz vznikne třeba za sedm hodin, ale není to úplně ono. Ale ve chvíli, kdy mám tři dny před vernisáží a mám dva obrazy z deseti, tak ze sebe vydoluju mnohem víc.

Vaše obrazy na mě působí něžně až meditativně s lehce temnou notou. Vše je vytvořeno takovým způsobem, že má divák pocit, jako by byly "vymazlené" v delším časovém horizontu.

A kdybyste byla u mě v ateliéru, když tvořím, tak by vás to taky zmátlo. Poslouchám dost temnou hudbu, často dokola jen jednu písničku. Celý rituál je pro mě osvobození se z nějakého temna. Když se dívám na své obrazy, tak je nemůžu mít na očích.

Co ta křehká holčička s krátkou ofinkou a obrovskýma očima? Nakolik je vaše tvorba autobiografická, nakolik snová?

Pro mě je spíš snová, a co se týče vizuálu, tedy archetypu mého obličeje, tak si spíš myslím, že je to mým laictvím. Protože nemám žádné vzory, žádnou výtvarnou školu, s nikým jsem své obrazy nikdy nekonzultovala. A spadám spíš do naivistické škatulky, pro jiné je na mých obrazech překýčováno, přemanýrováno, ale mám to dost na salámu. Vždycky je nějaká skupina lidí, která to bude zavrhovat. Ale i za to jsem ráda.

Visí vám doma nějaké vaše obrazy?

Ne. Nevím, proč bych je tam měla mít. Pořád bych se vracela v tom, proč jsem ho malovala, jaký problém jsem do něj vložila. Malování je pro mě jak forma arteterapie, tak forma výdělku. Nechci se vracet ke svým problémům a zároveň se ani nemám čím obklopovat, protože už třetí rok jsem vyprodaná.

A obrazy jiných autorů, sochy, plakáty, fotky máte?

Ne. Jsem minimalista, mám ráda bílé stěny.

Je o vás zájem. Dá se malováním uživit?

Ano, už deset let se mi to daří.

Vaše díla promlouvají o vztazích mezi mužem a ženou, jak je vidíte a vnímáte?

No, je to náročné. Jsme v době zlomu. Žijeme v době "tinderizace" a je to jen o tom líbí/nelíbí. Jsou nabourané archetypy o muži a ženě. I v současném vztahu mám pocit, že můj přítel mě vždycky nevnímá správně tak, jak by muž měl ženu vnímat. Je špatně nastaven model toho, jak má být vztah funkční. Je to samozřejmě dáno i tím, jak se dnes žena mění v "muže", ta gender free linie je do určité míry fajn, obě pohlaví by měla mít stejná práva, co se například výdělků týče, na druhou stranu ženám nelze upřít to, že jsme ty maminky… Ale taky je fajn, když děti mají tatínky, kteří nejsou pořád v práci, ideální je, když se u dítěte mohou střídat. Ale taky už zase vím, že to není možné vždy a u všech.

Mluvila jste teď spíše o partnerství z úhlu rodičovství. Co vztahy vaší generace obecně?

Přijde mi, že je to nastavené hodně na volno. Je hrozně těžké vidět nějaký funkční šťastný vztah, kdy by aspoň jeden z partnerů nebyl v křeči, že ten druhý od něj může kdykoliv odejít. Nejsem ani konzervativec, ani stará škola, ale myslím, že je třeba se zaměřit sám na sebe a vyléčit ty svoje energie, aby pak člověk se sebou nestahoval toho partnera, do kterého se zamiloval právě proto, že má přebytky nebo nedostatky, které ten daný člověk nemá. Ve vztahu se nemáme cítit jako jedno tělo a jedna duše, jde o to, aby vedle sebe byly dvě šťastné bytosti, které se nějak obohacují a doplňují. Na druhou stranu lidé neumějí investovat svou energii do vztahu: když máme s něčím problém, většinou odcházíme, místo toho, abychom tomu stáli čelem.

Jak vnímá vaši tvorbu partner?

Sám je umělec, jen pracuje s jinou formou sebevyjádření, se světlem. Na mou tvorbu se dívá jako na mou součást. Má to v takovém balíčku. Ví, jak to mám oddělené: jsem matka své dcery, přítelkyně svého přítele a Léna Brauner. Tyhle tři role se snažíme v běžném životě skloubit.

A co se jeho vkusu týče?

Když se mu něco líbí, tak mi to řekne, když ne, nechává ho to vlažným. Já jsem ve vztahu mistr slova. Dokážu racionálně popsat emoce v synergii nás dvou, Petr je spíš intuitivní, nedokáže ty pocity moc popsat, jde o to, že spíš já musím vypozorovat nějakou jeho nonverbální komunikaci, co mi chce sdělit. Občas mě ale i překvapí tím, že hned v obraze rozkryje nějaký problém, který jsme mezi sebou řešili.

Sny v dětství mě naučily malovat, musela jsem se dostat z nočních děsů, noční můry byly každodenní chléb, říká malířka a umělkyně Léna Brauner. | Video: Daniela Drtinová

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama