Dostaňte nás odsud pryč
V přízemí osmipatrového ústavu sociální péče je před polednem rušno. Lidé na vozících brázdí chodby, jeden s ním frajersky předvádí smyk. Jiní tiše sedí a koukají do prázdna. Je doba oběda a obyvatelé ústavu čekají před jídelnou až se uvolní místo a dostanou najíst.
Změtí vozíků pomalu projíždí i brýlatý muž s výraznýma hnědýma očima. Pohyb stroje ovládá jednou rukou, druhá leží nehybně v klíně. Stejně tak Radimovi neslouží ani obě nohy.
"Mozek ale pořád bezvadně funguje. V tom je tahle nemoc nemilosrdná," říká a pomalu projíždí chodbou k jídelně. Radim Tchorz (35) trpí sedm let roztroušenou sklerózu, chorobou na kterou neexistuje lék, člověk postupně celý ochrne a zemře. V hrabyňském ústavu žije Radim druhým rokem.
Čas si popovídat
"Můj stav se zhoršoval, rodiče už nebyli schopni se o mě starat a žádná organizace, která by mi pomáhala, abych mohl zůstat doma, nebyla," vysvětluje Radim, proč musel z ostravského bytu do ústavu. "Líbilo se mi tu první dvě hodiny. Jsem člověk, chybí mi tu víc lidského přístupu. Nikdo tady nemá čas si s námi popovídat. Nezajímají je naše problémy."
Stejně jako ostatní si Radim nestěžuje, postupně ale začíná mluvit o věcech, na které si sice zvykl, ale v hloubi duše ho stále tíží. "Navenek to tady vypadá pěkně, máme k dispozici spoustu věcí: tělocvičnu, internet, tak na co si můžeme stěžovat," říká s obtížemi Radim. "Ale jsem izolovaní od ostatního světa. Nemůžeme dělat, co chceme."
Infobox
BÁSNĚ RADIMA TCHORZE
Vracím se zpět
Hlava v záplavě morbidních myšlenek,
Nic tě nebaví
V duši miliony proseb,
Co tě ještě poraní?
V minulosti hledáš útěchu,
Jak dlouho?
Jen chvilku vášní,
Chvilku pouhou
Odsouzený na smrt,
Nikdo nezmění
Svoje pořád tvrd,
Pryč jsou dny včerejší
Dlouho nic
Prosíváš rukama hlínu,
Svůj život
Snažíš určovat míru,
Okolo plot
Snad budeš vítěz,
Až vykoupí tě smrt
Ztratíš se klidně,
S andělem se smluv
Nic,nic a zase nic.
Vymýšlej sám
Pár známých zdí,
Osud dán
Kam zmizely naděje
Na pokoji bydlí sám, v jedné buňce se dvěma starými dámami. Rád poslouchá metal, sousedky ho ale rády nemají. Koupat se byl zvyklý každé ráno. V ústavu ho koupou dvakrát týdně v půl třetí odpoledne, po koupání ho personál nechává ležet v posteli až do rána druhého dne.
"To víte, že v tu dobu ještě nechci jít spát, ale chápu, že sestry mají přesný plán," říká smířlivě Radim. "V ostatní dny mě dávají do postele v sedm. Taky bych chtěl být déle na vozíku, ale chápu je, že v noční směně je jenom jedna sestra a ta by mě na postel nevyzvedla."
Podle Radima po nějaké době prostě člověk otupí. "Když jste tu už nějaký ten pátek, rezignujete na své naděje," říká. "Řada lidí to psychicky neunesla a řeší to alkoholem. Já se tomu snažím odolat a utíkám se k psaní básní."
Kolik času ještě zbývá
Radim se zpočátku snažil být aktivní, vydával časopis, pořádal projekce filmů. Minulý týden vyvěsil na nástěnky v ústavu pozvánku na Pokec.
"Je tu málo mladých lidí, chtěl jsem je pozvat, abychom společně hledali způsob, jak se tu nenudit," vysvětluje Radim. Na jeho výzvu zareagovali jen tři lidé.
"Měli bysme se snažit docílit víc, než jen tupě koukat z okna, myslet na svou nemoc a na to, kolik času nám ještě zbývá," říká svým kolegům Radim. "Jestli máte někdo nějaký nápad, povězte mi ho. Z mých pokusů se neuchytil ani jeden."
Nikdo z návštěvníků Pokecu s nápadem nepřichází. "Já jsem dostal antidepresiva, začala už zabírat, takže teď nemám potřebu něco změnit," říká jeden z návštěvníků, muž trpící epilepsií. Mladý chlapec, po autonehodě nehybný, připoutaný k vozíku, aby nespadl, se na sebe snaží upozornit. "Pomozte nám, tady se nedá být, je tu hrozná nuda," říká potichu a s velkými obtížemi.
Po chvíli se každý z nich rozjíždí k výtahům, vzhůru na svá patra. Nepohyblivého mladíka odváží muž s epilepsií, sám by s vozíkem nepohnul. Radim se vrací na pokoj.
Zítra začne zase normální den s režimem, na který jsou všichni zvyklí. Režimem, který by si nikdy sami nezvolili.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
