reklama
 

Po vykradení bytu je horší duševní újma, říká psycholožka

Když vám vykradou byt, jako první vás naštvou ztracené nebo poničené věci. Mnohem složitější je ale vyrovnat se s psychickými následky.

Foto: iStock

V čase letních dovolených se to stává nejčastěji. Někdo se nám hrabal ve věcech a některé z nich dokonce odcizil. Ačkoliv bezesporu měly vysokou peněžní hodnotu, mnohem horší je, že se doma pak necítíme bezpečně. 

Svou roli hraje také fakt, že se musíme vypořádat s faktem, že věci, ke kterým jsme měli citový vztah, nám už nikdo nevrátí.

Jak se s takovou situací nejlépe vypořádat? Radí psycholožka Daniela Vizinová.

Představme si, že se vrátíme z dovolené a zjistíme, že v našem bytě někdo byl a odcizil několik cenných věcí. Jaké nejčastější reakce poté vznikají?  

Domov, byt či dům lidé obvykle vnímají jako své bezpečné zázemí, soukromý a nedotknutelný prostor. Pokud někdo cizí vnikne do prostoru domova, vždy to naruší prožitek integrity a bezpečí. V první chvíli je obvyklou reakcí překvapení a šok, postupně nastupuje určitá míra akutní stresové reakce. Podle typu osobnosti můžeme prožívat vztek, zlost, lítost, bezmoc, strach, zklamání či pocity viny. Někdo zmateně pobíhá, prohledává byt, pláče, nadává, cítí napětí, horko, může překotně mluvit či křičet. Jiný člověk naopak strne, je zdánlivě klidný, zpomalený, pobledlý, cítí studený pot a chvění. Někteří lidé dokážou ve vypjaté chvíli jednat zcela věcně a prakticky, logicky uvažují a řeší problém, emoční reakce se však u nich může projevit po skončení stresové situace. Vloupání do bytu bývá spojeno s krádeží věcí a poničením majetku různého rozsahu. Ztráty však znamenají nejen finanční hodnotu odcizených věcí a dalších škod. Prožitek ztráty se týká i energie, citu a významu do věci vložených. Hmotné předměty mohou být symbolem něčeho či někoho pro majitele významného, mohou připomínat zásadní životní období, vztahy, zážitky, mohou být nenahraditelnou památkou či upomínkou na milované osoby nebo památečním předmětem předávaným v rodině z generace na generaci. Vyrovnat se s takovou ztrátou bývá obvykle nejtěžší.

Co v takových momentech tedy nejlépe udělat?

V první fázi se nebránit přirozené reakci, tedy lítosti, zlosti, pláči či vzteku. O své reakci mluvit, svěřit se blízkým, sdílet své prožitky. Je dobré, když druhý člověk má dostatek trpělivosti vyslechnout a nebránit přívalu emocí, když je empatický a nebagatelizuje ztráty, když zůstává i opakovaně ochotný slyšet o prožívané bolesti a bezmoci. Postupně je potřeba si osobní význam ztracených věcí uvědomit, a pokud je nelze nějak nahradit, tedy nad nimi truchlit. Můžeme symbolicky zapálit svíčku, jako bychom vzpomínali na toho, koho věci připomínaly, udělat určitý malý rituál loučení. Nakonec je nutné celý zážitek i ztrátu přijmout jako součást našeho životního příběhu a zkušenosti.

Druhým faktorem, který souvisí s vloupáním, je pocit nedostatečného bezpečí. Co byste poradila lidem, kteří se stali obětmi vloupání do bytu? Jak znovu získat pocit bezpečí ve vlastním domově? 

Ztráta pocitu bezpečí je jedním z nejobvyklejších prožitků v důsledku vloupání. Byt či dům najednou přestane být zónou nedotknutelného soukromí. Pokud pachatel nešel takříkajíc po povrchu, ale prohledával osobní věci, nebo výrazně poničil prostor domova, oběti vloupání mívají prožitky ohrožení, znevážení a pošpinění. V důsledku přichází pochopitelně silná potřeba všechno v bytě umýt, vyprat a vyčistit celý prostor. Po důkladném úklidu si lidé přejí byt co nejlépe zabezpečit a ochránit před dalším vloupáním. Obnovení pocitu bezpečí však potřebuje čas. Je dobré se zamýšlet, co v člověku probouzí prožitek útulného domova. To je totiž velmi individuální. V každém případě pusťte do bytu čerstvý vzduch, vraťte mu vaše vůně, naplňte jej zvuky své oblíbené hudby, pozvěte přátele, se kterými v něm strávíte hezký čas. Buďte tvořiví. Vnímejte přitom každého člena domácnosti s jeho potřebami. Věnujte také pozornost dětem a ujistěte je, že jsou doma v bezpečí. S malými dětmi si zahrajte plyšákovou hru na dopadení a potrestání zloděje. Může potěšit i vás.

V jakém případě je potřeba vyhledat odbornou pomoc? 

Akutní stresová reakce má širokou škálu projevů, podle dramatičnosti situace a typu osobnosti člověka. Trvá však relativně krátce a postupně ji vystřídá racionální chování a jednání. Dočasně může přetrvávat lítost, vztek, neklid, obavy, za normální lze považovat potíže se spánkem a vracející se vzpomínky na hrozný zážitek. Opakují se úvahy, kde se stala chyba, jak něčemu podobnému předejít. Každý člověk má však jinou výbavu ke zvládání zátěže a jinou životní situaci. Může dojít k vyčerpání adaptačních mechanismů a zdrojů opory. V takovém případě sílí úzkost, smutek je intenzivnější, zloba může mít zjevně agresivní rozměry. Jindy přetrvává dlouhodobě nespavost, nechutenství, opakující se noční můry a děsivé sny, zdánlivě bezdůvodné bolesti hlavy, břicha, zad. Člověk může v důsledku události ztratit chuť do života či důvěru v dobré vztahy s lidmi. Pokud se stav nelepší a nepomáhá podpora nejbližšího okolí, je třeba vyhledat odbornou pomoc psychologa nebo lékaře a psychoterapeutickými metodami pomoci prožitou zkušenost zpracovat.

Znáte případy nebo může se stát, kdy strach přetrvává i několik měsíců po vloupání? Jak takovému člověku pomoct, nebo jak by si mohl sám pomoct a získal zpět pocit bezpečí? 

Vzpomínám na jednu starší paní, která prožila vykradení svého bytu. Po roce a půl přišla na konzultaci s psychologem se zcela jiným tématem. Ukázalo se, že její aktuálně těžký duševní stav a potíže se rozvinuly v době výročí loupeže, kdy se jí znovu vybavilo, co se stalo před rokem. Náhle čelila bezdůvodně silnému strachu a pocitům ohrožení. Cítila opožděně bolest za věci, které zloděj odnesl, prožívala hněv a bezmoc. Byla jí diagnostikována deprese. Postupně se ukázalo, že mezi její typické vlastnosti patří snaha být silná, samostatná, nikoho neobtěžovat, nikomu si nestěžovat. Loňskou událost překonala zdánlivě snadno a rychle, popřela však část své emoční reakce a nevyužila psychické podpory okolí. Tyto osobnostní rysy získala v dětství, kdy neměla dostatečně ochraňující a bezpečné prostředí rodiny. V terapii pak potřebovala zpracovat jak zkušenost vloupání, tak traumata minulosti, která se tím vybavila. Pokud ani po delší době a cílené snaze nedokážeme obnovit svůj pocit bezpečného domova, může to mít i jiné souvislosti. Promluvme si o tom s blízkými nebo s psychologem, hledejme příčiny a cesty k obnovení vnitřního klidu.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama