reklama

BLOG Olgy Porrini: Máte dobré přátele?

"Přátelství, to je někdy víc než láska…" zpívá Petr Rezek. Nezbývá než souhlasit, i když je tam to slůvko "někdy". Ať je to, jak je to, po té lásce totiž každý touží, každý ji hledá nebo na ni čeká… Zatímco přátelství bere jako samozřejmost. Jenže ona to taková samozřejmost není. To mi věřte.

Foto: Shutterstock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Přátelství je pro spoustu lidí jen takové kamarádství, být s někým v době (byť si s dotyčným zase tolik nemám co říci), kdy nemám co dělat, jsem sám a nudím se… No fuj! Nudím se… Slovo, o kterém vážně nevím, kdy do našeho slovníku vklouzlo… a ani nevím, kdy se lidé vlastně začali nudit. No, o tom také někdy napíšu, ale teď mám jiné téma. Takže pozor! Nezaměňovat opravdové přátelství za jakési "s tím nebo s tou si dnes vyjdu, protože ten nebo ta mají také volný den, tak ho spolu strávíme". Samo přátelství je totiž něco jiného. Pevného. Je utvořeno z dobrého cementu a léty ztvrdne ve skálu. Přátelé si totiž spolu jen tak nevyjdou (i když to také někdy může být), oni se schází proto, že se mají rádi, že si mají co říct, že si chtějí "pokecat", svěřit se, zaplakat, zanadávat, zapomlouvat, rozesmát se, prostě je jim spolu dobře. Jsou stejná krevní skupina. A léty to přátelství zraje jako víno. Opravdové přátelství nezničí ani láska, ani smrt.

Kde tedy hledat takové opravdové přátele? Nikde. On se totiž opravdový přítel nehledá. Toho zcela neplánovaně potkáte, ať už ve školce, nebo ve škole, v práci, v kavárně, prostě kdekoliv. Potom se už scházíte zcela plánovaně. Opravdový přítel je víc než psycholog, psychiatr anebo farář. Dokonce víc než vaši rodiče.

Jak život plyne, pár přátel poznáme všichni. Někteří v našem životě zůstanou, někteří se ztratí. Některé sami vymažeme. Mám jednu kamarádku. Znám ji skoro celý život. Moc už se nevídáme. Vdala se (v pozdním věku) a odstěhovala se ode mě daleko. To samozřejmě nevadí. Také jsem několik let žila v cizině a opravdoví přátelé mi zůstali. Mám ji ráda, protože jsme toho spolu hodně zažily. Známe se jak své boty a víme toho o sobě také hodně. Občas si napíšeme, občas si zavoláme. Ale někdy se nedokážu ubránit pocitu, že ona volá jen tehdy, když něco potřebuje… To je dilema. Je to přátelství? Věřte, nevěřte. Je. Pro mne ano. Známe se totiž nějakých čtyřicet pět let a to už je ksakru pěkný kus života. Prožívá teď období, kdy je šťastná. Jenže léta tomu tak nebylo, i když by si to určitě zasloužila. No, tak bóže! Je šťastná, že má vedle sebe konečně prima chlapa, a mně se ozývá na můj svátek, narozeniny a všechny ty svátky v roce… A pak, když něco potřebuje. Třeba najít na internetu. Na samotě, kde žije, totiž není signál. Asi by mohla zavolat někomu v rodině a požádat o pomoc, ale ona volá nebo píše mně. Ví, že to najdu, zařídím, vyřídím. Jsem totiž její přítelkyně. A ty si pomáhají.

Takže pryč, vy černé myšlenky typu "Ježíši, už zase volá, už zase něco potřebuje…" Věřte mi, já jsem ráda, že je šťastná. Že jí to všechno nakonec vyšlo. No, všechno ne. Ale to podstatné ano. Že rozkvetla, že se jí žije prima… Jsem totiž její kamarádka. A ty si přejí… a pomáhají.

Tak, a pro dnešek tečka. Jdu se podívat, jestli nemám v mobilu nějaké SMS nebo jestli mi nepřišel e-mail…

Máte to také tak?

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama