Určitě jste si také všimli, že každý člověk preferuje různé chutě. Někdo je na sladké, jiný dává přednost slanému pokrmu, další si pochvaluje, když to pěkně pálí. Já mám ráda kyselé, dále jídlo pikantní a slané. Ne, že bych vůbec nejedla sladké. Čokoládu mám moc ráda. Ale nejraději tu hořkou. Přemýšlela jsem o tom. Možná pro tu chuť kakaa. V mléčné čokoládě se ta chuť jaksi ztrácí. Ale na co vůbec nejsem, jsou buchty, koláče, bábovky a jiné dobroty. Aspoň to dobrotami všichni nazývají. Snaží se před těmito lahůdkami vyvarovat jako čert kříži, neboť se po tom tloustne. Mně to nehrozí. V rodinném albu mám uchované fotky z mého raného dětství. Jsem tam já, jak jím koláč s povidly. No, jím. Vybírám prstem ta povidla a zbytek pokládám na stůl. Jindy je to zase mák nebo tvaroh. Prostě jakákoliv nádivka. Nechutnají mi ani buchtičky se šodó. Ten vanilkový krém sním a buchtičky nechám. Zajímalo by mě, čím to může být. Celá rodina se mohla po sladkém utlouct. No, maminka ne. Ta jedla opravdu jako vrabec. Třikrát klovla a měla dost. 

Abych se vrátila k těm chutím. Já nejvíce miluji kyselé. Takže jako dezert si dávám kyselé zelí (ne dušené) nebo kyselé okurky. Pravda, takové jako zavařovala máma nejsou. Ty byly opravdu v kyselém nálevu. Žádný sladkokyselý. Ty máminy moje sestra nevzala do úst. Měla jiné chutě. Milovala mandarinky a vlastně je miluje dodnes. Musela jsem jich několik ukořistit pro sebe a schovat na tajném místě. Jinak by na mě nezbyly. A pak byla na sladké. Nutila babičku, aby jí udělala rýžovou kaši se švestkami, kterou ochutnala u sousedů. To já radši od babičky bramborák se spoustou česneku nebo bramborové placky. 

Někde jsem četla, že chuť je spojena s regionem, ve kterém jsme vyrostli. To znamená, že preferujeme to, co jsme jedli jako děti. Pokud se pak přestěhujeme do jiného prostředí, máme s odlišnou kuchyní problém. Není to pravda. Aspoň o mně to neplatí. Už jako mimino jsem prskala ovesnou kaši a ovesné vločky bych nejspíš prskala i dnes. Neošálíte mě, ani když tu ovesnou kaši rafinovaně nakombinujete s lahodným ovocem. To vyjím a kaši se obloukem vyhnu. Zrovna tak koprovku. Ani s masem, ani s vajíčkem. To radši budu poslouchat hladové škrundání v břiše. Zato ryby, nejraději mořské, mohu v jakémkoli množství. Zrovna tak různé mořské plody, tygří krevety, mušle. Jen syrové ústřice ne. Nikdy! Byla jsem jednou na silvestra v Paříži. Přátelé mě chtěli náležitě uctít, a tak objednali dvě bedýnky ústřic. Prý z Bretaně. Neustále mě pobízeli: "Na, vezmi si tu největší. Hezky ji pokapej citronem a šup do pusy…" Prostě vysrknout. No, nejsem fajnšmekr. Ale, jak říkám, jinak všechno, co je z moře, mám moc ráda. I chobotnici. Jo, vlastně ještě jedno jídlo nemusím. Je to specialita z Benátek. Rizoto, kterému se říká "camicia nera". Což v překladu znamená "černá košile". Do tohoto rizota se totiž přidává sépiový inkoust a to mi opravdu nechutná. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Čím to tedy je, že každému z nás chutná něco jiného? Nevím. Prý náchylnost k určitým druhům jídla můžeme získat dříve, než vůbec přijdeme na svět. Informace o chuti jídla se může v matce přenést na dítě přes určité látky v plodové vodě. Nějak se mi to nezdá. Moje máma jedla prý bramboračku a jahody. Rybu by prý nevzala do huby. Tedy do úst. A to ani kapra nebo rybí polévku. Natož pak kyselé zelí nebo okurky. Ty zavařovala proto, aby je přidávala do omáček. Nebo možná pro mě. No, je to záhada. Ono toto tajemství bude zase asi v naší DNA po předcích. A kdoví, kde se nějaká má pra-pra-pra narodila a co jí chutnalo?

A tak to neřešme. A jezme to, co nám chutná a přináší požitek. Jídlo mezi lidské požitky určitě patří. Ne nadarmo si národy jako Francouzi nebo Italové dávají k Vánocům poukazy do vyhlášených restaurací. Hlavně Francouzi si prostě na dobré jídlo potrpí. Jejich kuchyně se dostala na seznam UNESCO jako nemateriální kulturní dědictví. Tajemství francouzského jídla spočívá v tom, že s jídlem rozhodně nespěchají. Je to pro ně svátek a rituál. Zkusme to také někdy. Se sklenkou dobrého vína je to zážitek. "Potěšení ze stolování můžeme mít v jakémkoli věku, v jakémkoli postavení, v jakékoli zemi a každý den," řekl francouzský právník Jean Authelme Brillat-Savarin, který se proslavil nejen jako politik, ekonomický myslitel a houslista, ale také jako milovník a znalec dobrého jídla a pití.

A jak jste na tom s chutěmi vy?